Hranatá zeměkoule

I

Starý tučňák přišel z kostela. Otřel si zpocené čelo, nalil do sklenice zlatavý nápoj a zapnul televizi, kde zrovna běžel dokument o životě opeřenců v polárních oblastech. To ho příliš nezaujalo, tak zas televizi vypnul, vyexoval pivo a začal psát.

II

Sympatické šlehačkové obláčky plynule plynuly po obloze a střídavě znemožňovaly a umožňovaly slunečním paprskům lechtat na tváři ty, co se ještě nevyhrabali z postele.

Hladinka kávy v kelímku se nepravidelně vlnila, uklidnila se jenom tehdy, když vlak zastavil ve stanici. Když jednou vystupovalo hodně lidí, kávu to zmátlo a domnívala se, že už se dál nepojede. Proto, když se souprava dala opět do pohybu, kafe se leklo, vyšplíchlo z kelímku na stoleček a smutně odkapávalo na šedou podlahu, kde se z ní díky vibracím vagónu tvořil obrazec ve tvaru kytičky.

Johanka měla v ruce učebnici a na hlavě černé vlasy. Mezi modrýma očima něžný nos a pod ním úzké, tmavě růžové rty, provokativně kontrastující se světlou pletí.

Johanka uchopila kelímek a s láskou dopila zbytek kávy. Na rtech jí zůstala viset kapička a pohupovala se v rytmu jízdy. Když vlak přejel sebevraha a nadskočil, kapička se uvolnila a spadla děvčeti do výstřihu. Pomalu jí stékala po ňadru, pak na břicho a stále dolů a dolů, až jí udělala dobře.

Vlakem procházel průvodčí a každému, kdo neměl platnou jízdenku, osobně poděkoval, neboť jeho mzda se odvíjela od počtu vyhmátnutých černých pasažérů.

Když prudce otevřel dveře, které dělily vagón na dvě části, katapultoval jimi malého chlapce, jenž se o ně opíral z druhé strany. Chlapec proletěl nad hlavami cestujících a rozplácl se o protější stěnu. Vypadal jako Ukřižovaný. Po pravé ruce měl ceduli se šipkou navádějící na WC, vlevo byla reklama na konkurenčního dopravce.

Krajina za okny se měnila jako nálada žen, když mají své dny, a vláček uháněl vstříc hranatému slunci.

Johanka usínala. V noci toho moc nenaspala a vlak na ni působil ukolébavkovým dojmem. Pomalu se jí zavíraly oči, učebnice spadla na zem a začala nasávat rozlitou kávu.

Johance se zdál sen o tom, jak si koupila plato bílých vajec, jedno z nich bylo hnědé a říkalo jí, že má chuť na zmrzlinu. Pak ji probudilo kyselé zaskřípání brzd a vlak byl na konečné.

Děvče se probralo z nouzového režimu, vzalo své věci včetně rozčvachtané učebnice, a kolem rozpláclého chlapce prošlo až do chodbičky. Poté vstoupilo na výstupní schůdky, čímž sešláplo tlačítko spouštějící automatické reprodukované rozloučení "Děkujeme za využití našich služeb a těšíme se brzy nashledanou".

Jak to začalo mluvit, Johanka se lekla, ztratila rovnováhu a padala po držce přímo na nástupiště. Než si však stačila zlomit vaz, přerušil její let duchapřítomný průvodčí, při příležitosti právě hrající znělky nádražního rozhlasu si s dívkou v náručí zatančil slowfox a poté ji s nabídkou sňatku postavil na betonové nástupiště. Johanka řekla "oujé", vzala průvodčímu čepici a nasadila si ji na hlavu.

Opodál stojící výpravčí byl dojat, zhluboka se nadechl a zase vydechl, ale neuvědomil si že jeho rty svírají píšťalku, takže omylem zapískal. Vlak, ze kterého se stále hrnuli cestující, se dal do pohybu a mnoho lidí si pěkně namlátilo. Nikomu se ale nic vážnějšího nestalo, tedy kromě výhybkáře, jenž si nevšiml, že se na něj řítí vlak, a utrhlo mu to hlavu. To mu sice v nemocnici spravili, ale chirurg byl lempl, takže mu hlavu omylem přišil obráceně. Takže když pak výhybkář močil, musel mít s sebou zpětné zrcátko, aby se trefil a nezechcal to tam.

III

Průvodčí s Johankou žili spokojeným životem, měli se rádi, mohlo by se zdát, že proto, že průvodčí byl průvodčí a tudíž byl doma zřídkakdy. Zde by bylo asi také vhodné uvést, že se jmenoval Filip Odcházel, měl dobré srdce, vyšší postavu a krátce střižené tmavé vlasy, které svou pevností a tvrdostí připomínaly umělý trávník.

Když se kdysi ve městě konal karneval, Filip si obarvil vlasy nazeleno a šel za fotbalové hřiště. Byl to sice dobrý nápad, ale když se k němu připotácel nějaký muž ve značně podnapilém stavu, zařval "Góóól!" a nakopl ho do hlavy, málem ho odvezla rychlá a musely se jej ujmout zdejší sličné zdravotnice, neboť měl zřejmě otřes mozku. Jenže to byly taky jen masky, takže Filip nebyl ošetřen pořádně, a od té doby je trochu blbší a platí alimenty.

IV

Johanka otevřela láhev s perlivou minerální vodou a bublinky se začaly hrnout k hrdlu jako děcka ke zdroji bonbónů.

Z vedlejší místnosti přišel Odcházel, letmo políbil své děvče, nemálo si zavdal z její láhve a odcházel. Odcházel, až odešel. Odešel do práce, dnes jej čekala cesta daleká. Pampadampam.

Johanka odplula po plovoucí podlaze do ložnice a otevřela okno, ze kterého byl dobrý výhled na trať. Když se trochu vyklonila (a nevypadla), mohla sledovat i dění na nádraží. Postavičky se hemžily po nástupišti jako mravenci u rozlitého sirupu, vlaky připomínaly vláčky pro děti a sluníčko pálilo jako chilli paprička v burgeru ze zaplivaného stánku na náměstí.

Stánek byl kdysi otevřen za účelem redukce počtu obyvatel ve městě.

Jednou přišla vadná várka antikoncepce, takže tu bylo najednou hrozně moc lidí a město praskalo ve švech. Popravit půlku z nich by asi jen tak neprošlo, protože by se jistě našel nějakej šťoura, kterej by začal vopruzovat s lidskejma právama, a tak na radnici vymysleli projekt stánku se smrtonosnými hamburgery. Někde ovšem nastala chyba, žádný strávník neumřel, jenom většině z nich bylo špatně a třem nebo čtyřem museli vypumpovat žaludek. I ti si však zašli na hamburger příště zas, protože se nudili, když čekali na trolejbus. Navíc tu byly více než přijatelné ceny, neboť stánek financovalo město, a byla vyhlášena akce, že každý druhý burger je za půlku, čehož by byla škoda nevyužít.

"Skoč si pro štěstí své, oujé..." skučela přitepleně z rádia nějaká popstar a Johanka praštila pěstí do stolu. Už ji sralo být den co den sama a o náruči svého milého jen snít.

Postavila minerálku na stůl, aby měla volné ruce a mohla do nich vzít svůj osud.

"Nic nesmíš nechat jen tak, jinak ti ujede vlak..." pokračovala píseň.

Dívka nalila vodu do rádia, aby přestalo hrát, dostala elektrickou ránu a v hlavě se jí rozsvítilo. Oblékla si červenobílé šaty, stihla doběhnout Filipův vlak a po pár minutách jízdy překvapila svého partnera vybafnutím z jednoho z neobsazených kupé, kam ho následně zatáhla a za přispění drncání vagónu si užili pěknou chvilku. A pak ještě několik dalších, protože pokaždé, když kolem kupé Odcházel procházel, se scénka opakovala.

Byl to jeden z nejhezčích dnů ve službách státních drah, ale Filip dobře věděl, že takhle to pravidelně praktikovat nemůže. Rozhodl se tedy místo průvodčího opustit a zažádat o jiné, s jeho soukromým životem kompatibilnější místo. Dráhy se ovšem urazily, že Filip má na práci něco jiného než práci, a propustily ho úplně.

V

Johanka s Filipem seděli u hranatého stolu jako rytíři kulatého stolu a přemýšleli, co budou dělat, aby neskončili v područí chudoby. Plánovali počít dítě, bankrot tedy nebyl jejich touhou.

Žárovka visící ze stropu vesele poblikávala a květina na stole se vlnila do rytmu imaginární hudby.

Seděli den, dva, týden, měsíc, žárovka praskla, kytka zvadla a hudba, která nikdy nehrála, stále nehrála. Vtom se rozezněla. Blesk z čistého nebe. Úsměv na rtech polykajících slzy. Po myšlenkách veselých i trudných, jemných i drsných, černobílých, duhových a rovněž průhledných, se Filip s Johankou rozhodli odkoupit od města stánek na náměstí, o kterém se již nějakou dobu šeptalo, že bude uzavřen, neboť svůj původní účel nesplnil a vzhledem k nízkým cenám prodělával.

Netrvalo dlouho a myšlenka ve skutek změněna byla.

Stánek byl natřen narůžovo, nad výdejním okýnkem se skvěl nový nápis "Občerstvení u Johanky" a kolem dokola létalo reklamní letadýlko na dálkové ovládání, za kterým vlála vlaječka s obrázkem chutně vyhlížejícího hamburgeru.

Do budoucna plánovali nasadit ještě vrtulníček.

Byla to paráda. Stánek byl ještě oblíbenější než doteď, jídlo tu teď navíc bylo poživatelné a nezávadné, zkrátka dobrý byznys. Stánek byl stále v obležení burgeruchtivých lidí, ať už těch, co zde čekali na trolejbus, nebo náhodných kolemjdoucích, kteří zrovna měli hlad.

Filip s Johankou byli šťastným párem, láska jim rozkvétala jako růže a byznys jako pomněnky. Do toho se jim narodilo vytoužené dítě, holčička, blonďatá modrooká princeznička Natálka. Svět byl nádherný, život ještě hezčí. Byli učebnicovým příkladem spokojené rodinky, ze které září štěstí, láska a pohoda.

Jednou ráno, když zavoněly palačinky, si řekli, že je sice super, že jsou spolu šťastni, že se jim všechno daří a Natálka je hodná a zdravá, ale známé pořekadlo přece praví, že v nejlepším se má přestat. Lepší než nyní to být již nemohlo, a tak si řekli sbohem a šťastné soužití přervali jako lano, na které pracovník jevištního provozu zavěsí těžší kulisu, než jakou unese.

Pro dítě nikdy není dobré vyrůstat jen s jedním z rodičů ani být střídavě s otcem a s matkou, tak Natálku raději zabili a další den už za letadýlkem vlála reklama na novou specialitu - burger "Natálka", která se v následujících dnech stala hitem. Možná také proto, že šlo o velmi limitovanou edici, poněvadž děvčátko bylo ještě malé.

VI

Tučňák seděl u stolu a unesen emocemi, které v něm vyvolaly vlastní myšlenky, se přistihl, že má hlad. Odložil pero, vstal a šel se podívat po něčem do zobáčku. Nenašel nic, ale po půlhodině již opět usedal ke stolu, plně nasycen zážitkem, který mu přineslo neznámé symfonické dílo. Soused Jeřábek (který byl mimochodem vynikajícím kuchařem) jej pustil v hlasitosti, jež tučňákovi umožnila připojit se k hudebním hodům ve vedlejším bytě.

VII

Koruny stromů na břehu řeky šuměly jako voda, řeka šuměla jako vítr v korunách stromů. V trávě byla rosa a po obloze letěla kvanta ptáků. Pak do sebe dva vrazili a než se vše vysvětlilo, udělal se za nimi štrúdl přes celé nebe. Poslední pták se vysral a exkrement dopadl na střechu domu, ve kterém slečna Martina pekla štrúdl. Z trouby se linula vůně křehkého těsta, pečených jablek a skořice, Martina měla čokoládovou pleť a byla navoněna vanilkovým aroma. Otevřela okno a čekala, jestli vůně závinu nepřiláká muže, jenž by se do ní zamiloval a vzal si ji.

Dívka pohlédla ven a uviděla horu se zasněženým vrcholem. Na zelených stráních se pásly krávy a prasata, politici v televizi byli dobytci a štrúdl byl hotov. Byl pořádně propečený, doby, kdy jej Martina jídávala ve stavu medium, sem tam dokonce krvavý, byly ty tam.

Otevřela troubu, vyvalila se pára a zamlžila brýle položené na stole ve vedlejší místnosti. Vůně moučníku zintenzivněla, dala celé místnosti nádech zlaté barvy a rohy místnosti ozdobila lesklými krajkami. Do oken zavěsila hadrové andílky a výhled na kopec vyměnila za výhled na zahradu plnou červených a bílých růží, fialových karafiátů a stromů, na kterých rostou špekáčky.

VIII

Martina se cítila opuštěná. Vzala kus papíru, nakreslila na něj psí boudu a čekala, jestli z ní náhodou nevyleze věrný pes. Někde se stala chyba, vylezla černá kočka. Zamňoukala ve Fis-dur a porodila bílé kotě. Mělo na krku zvoneček zvonící veselé písně. Dívka byla odrovnána jeho roztomilostí a bylo jí líto, že to malé chlupaté za chvíli vyroste. Chtěla si ho v této podobě načrtnout na papír, ale neměla po ruce tužku, tak si raději zašla do salónu a nechala si jej vytetovat na levé rameno.

Když se vrátila domů, uvařila si kávu s mlékem, zahájila konzumaci jablečného závinu a měla se dobře.

Čas pokročil. Ve chvíli, kdy se přistihla, že usnula, byla již noc. Kotě jí spalo na klíně a zbytek štrúdlu se válel po zemi.

Místnost byla temná, krajky i andílci ti tam a chrápání kotěte znělo jako motorová pila oddělující hlavu od těla. Po místnosti se prohánělo stříbrné autíčko na vysílačku a blikalo jako blázen. Po chvíli zastavilo u Martininých nohou, čímž vzbudilo kotě a rozmrdlilo štrúdl. Martina se sehnula k autíčku a vyndala srolovaný papírek čouhající z okýnka. Byl na něm jednoduchý nápis "Otevři šuplík". Otevřela tedy šuplík a našla v něm letenku. Jméno cílové destinace neznala, název letecké společnosti také ne, tak rozmýšlela, zda letět či ne.

Pak z nakreslené boudy vylezl černý pes a zakousl kotě.

Bylo rozhodnuto. Martina nechtěla zůstávat v místě, jež by jí připomínalo milované koťátko, a s odhodláním v očích, touhou v srdci a letenkou v ruce hned ráno vyrazila na letiště.

IX

Letadlo plulo oblohou, nebe bylo bez mráčku a objektivy fotoaparátů leteckých fotografů, které čněly k nebesům jako komíny nepříliš ekologické továrny, kde se pracovalo ve dvanáctihodinových směnách, vypadaly jako zmenšeniny komínů tepelné elektrárny.

Ve vzduchu se vznášel malý panáček na malém padáčku opatřeným malým motůrkem na solární pohon a odpočíval. Nahoře nic, vlevo nic, vpravo taky nic, vpředu i vzadu jakbysmet. 10,3 km pod panáčkem zrovna probíhalo uplácení šéfkuchaře restaurace "U fialové veverky".

Panáček usínal, ale neusnul, neboť kolem něho najednou s ohromným hlukem prosvištěl mnohatunový plechový kolos, div že panáčka nenabral. Na sedadle 17A v něm seděla Martina a mávala panáčkovi svou malou ručkou, nyní odřenou od eskalátorů, na nichž si před nástupem do letadla rozbila držku, neboť omylem vstoupila na ty v opačném směru.

Panáček jí také zamával a hned bylo na zemi, tedy nad zemí, veseleji.

X

Martina vyletěla z rozpáleného letounu a sešla po schůdkách na ještě rozpálenější letištní plochu. Rozklepla na ni vajíčko a chvilku počkala, než se usmaží. Poté jej zkonzumovala a zamířila do města, kde byla před týdnem otevřena unikátní výstava vycpaných tučňáků.

Letadlo odjelo do hangáru č. 5.

Bylo vedro a Martina se šla osvěžit ke kašně. Zrovna když nesla v dlaních vodu k ústům, havaroval na její hlavě reklamní vrtulníček, který již Filip s Johankou, kdysi šťastný pár, nyní již pouze spoluvlastníci stánku s hamburgery, nasadili do provozu, aby enormní množství zákazníků zvýšili na ještě enormnější.

Přiběhl Filip Odcházel s vysílačkou v ruce, omluvil se za šok a zničený účes a požádal Martinu o ruku. Děvče řeklo "oujé" a Johanka připila dvojkou přepáleného oleje novomanželům na zdraví.