Bubliny
I
Lízátko leželo na chodníku. Bylo rozbalené, napůl olízané a nazemspadlé. Mělo kulatý tvar a stejnou barvu jako západ Slunce dne 9. 3. 1877. Tehdy lezl po železničních kolejích brouk jménem Jindra a nadával, že pokaždé, když jede vlak, musí slézt. Proto jednou kolejnici rozleptal, zničil a znefunkčnil a když se blížil vlak, nemusel Jindra lézt dolů, protože věděl, že souprava vykolejí dřív, než z něj udělá 2D brouka. Plán vyšel, ale broučkovi to nijak nepomohlo, protože ho přejel autobus, neboť si svou vítěznou chvíli nevědomky vychutnával na železničním přejezdu. Svět si vždycky najde způsob, jak nás překvapit.
Bonifác byl pes neurčité rasy. Vpředu černý, uprostřed bílý a vzadu šedý. Připomínal italskou vlajku vytištěnou na černobílé tiskárně.
II
Olej bublal bez sebevolnějších pravidel či jakéhokoliv řádu a hranolky chytaly bronz. Sluníčko pálilo v rámci oslav konce sezóny, půlka planety byla v plavkách a půlka druhé půlky plavky neměla, a tak měla opálené půlky.
Paní Francová si šla do pekárny koupit sezamovou bulku a Ferdinand byl čerstvě zamilován. Samou radostí i úzkostí se mu svíral žaludek, nejedl, nepil, chlastal, nedýchal, potil se jako okna noční linky plující za úplňku zasněženým městem a střídavě jej bičovaly pocity euforie a beznaděje.
Sezamová bulka byla gumová a na hranolky nachcaný olejem čekala položluklá majonéza.
Ferdinand šel po chodníku a sám si nebyl jist, zda se vznáší, či musí svými chodidly překonávat hustotu asfaltu. Měl hlavu až v oblacích a občas se musel sklonit či uhnout, aby nedošlo k zásahu tryskáčem. Myslel na své vysněné děvče a mrzelo ho, že ho zamilovanost připravila o chuť k jídlu, neboť zrovna míjel stánek s nechutnejma hranolkama.
V podzemí dva krtci hráli fotbal a vžili se do toho tak, že se až otřásal povrch země. Na zahradě paní Francové se počala třást jabloň a jablka padala na zem jako hrušky. Paní Francová věnovala krátkou modlitbu bohu úrody a z posbíraných plodů upekla dvě šišky prvotřídního jablečného závinu. Kamarádky, které si pak pozvala na kávu, aby se s moučníkem mohla pochlubit, byly ze štrúdlu nadšené a paní Francová se samou pýchou nafoukla. Nabyla takových rozměrů, že jí po chvíli dírou v uchu proletěl Mars. Jedna z kamarádek, která se věnovala filmu, si to natočila a záběry později využila ve své rodinné komedii "Sluníčko".
Ferdinand byl svůj vlastní divák. Seděl v pomyslném biografu a sledoval na imaginárním plátně sebe sama, jak se zmítá v zajetí vášně i lásky čisté jako voda z horského potůčku. Režisérem snímku byl sám osud a zasáhnout do děje nebylo ve Ferdinandových kompetencích.
Ferdinand sledoval chvílemi romantickou komedii, chvílemi horor, občas sci-fi, film pro děti, někdy všechno dohromady. Kino nebylo moc dobře zvukově vybaveno, což už tak dost otřesný zážitek ještě zhoršovalo.
Ve chvíli, kdy skončil první poločas, paní Francová opět splaskla a poděkovala kamarádkám za návštěvu. Krtek číslo jedna vedl nad krtkem číslo dva dva jedna, krtek číslo dva byl však přesvědčen, že během druhého poločasu se skóre otočí a on vyhraje prestižní pohár Underground.
Oba krtci si během pauzy ošetřovali zkrvavené packy, neboť jejich míč měl tvar čtyřbokého jehlanu.
Lízátko si prohlíželo podrážky bot, které těžkopádně dopadaly na chodník, a dítě, jež dostalo žloutenku, neboť později lízátko obalené vším možným sebralo a snědlo, umřelo.
Paní Francová si za výrazného přispění televizního programu udělala domácí pohodu a Ferdinand zjistil, že jej v kině někdo zamkl, on nemá šanci dostat se ven a musí stále sledovat ten film, který má, jak se zdá, nekonečnou stopáž.
III
Na kulatém stole byl čtverhranný kostičkovaný ubrus. Ze stropu visel bodový reflektor mířící přímo doprostřed stolu, kde odpočívala dřevěná miska se dvěma banány. V kuželu světla byly vidět roztomilé částečky prachu vznášející se prostorem.
Stůl stál u červené cihlové zdi, po které pomalu šplhal pavouk horolezec. U stropu totiž byla uschlá moucha, což si gastronomicky zaměřený pavouk nemohl nechat ujít. Něco jako když jdete do lesa na borůvky.
Světlo reflektoru mírně zakolísalo a osminožec se rozhoupal v rytmu vlastního dechu. Měl na čele mikrokameru zachycující pohled na pavoučí svět.
Pod stolem dýchal děravý igelitový sáček a zrnka sezamu, která v něm zůstala jako vzpomínka po sezamové bulce, se bála, aby jim sáček nevypověděl nájemní smlouvu.
Slunce pálilo jak obří kulatý plamen a jeho paprsky se začaly pomalu dostávat mezerou mezi okenním rámem a vyblitou záclonou do místnosti, jejíž jediným světlým bodem dosud byla osvětlená miska s banány.
Několik metrů od okna na podlaze čekal postarší kbelík, až začne pršet a on bude moct chytat kapky vody, které propustí nespolehlivá střecha.
Ferdinand se zvedl ze sedadla J/7 a odhodlaně prošel prázdným sálem až k východu. Chvíli beznadějně lomcoval zamčenými dveřmi, poté na ně třikrát zabušil.
"Vstupte," zasmál se osud a nechal ho uvězněného v sále. Ferdinand se zhluboka nadechl, jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z něho ani hláska, jen se sesul na černý koberec a opojen třídobým rytmem, v němž pulzovalo jeho srdce, nezúčastněně zíral na plátno. Za doprovodu bubnů djembe tu malou tmavou místností projíždělo obří modrobílé letadlo a filmový Ferdinand si mu lehl do cesty, aby jeho hlavu okouzlila láska předního podvozku. Snad už je to závěrečná scéna a dveře promítací síně se konečně otevřou.
Pak ale jako by Ferdinanda kdosi nakopl do spánku. Někdo kolu do cesty postavil zarážku a letoun se zastavil kousek před mládencovou hlavou.
Seriál běžící na prvním programu státní televize byl o něco veselejší a paní Francová se smála tak vehementně, že vyšplíchla na zem čaj, čímž utopila mravence, který tudy zrovna putoval za účelem konzumace javorového sirupu rozlitého na kuchyňské lince.
Zápas skončil remízou a krtkům to tak vyhovovalo, neboť v případě, že by jeden z nich vyhrál, by to toho druhého nasralo a aspoň dva dny by bylo v podzemí dusno.
Pro utonulého mravence si přišel zástup kamarádů a v malé rakvičce si ho za zpěvu pohřební písně odnesli do mraveniště, kde jej použili jako stavební materiál.
Paní Francová si ze slušnosti pobrečela u pohřbu a usnula. Hrnek jí vypadl z ruky a roztříštil se na dvacet tři kousků. Rozlitý čaj vypadal jako maketa špinavého rybníčku.
Ferdinand se rovněž pokoušel usnout, aby mu film lépe utekl, ale nedařilo se mu to. Filmové já mladého muže zrovna kráčelo do kavárny, kde obsluhovala jeho vysněná dívka. Po cestě potkal psa Bonifáce.
Ferdinand vešel do provozovny a posadil se ke třetímu stolku od okna, aby viděl ven, ale zároveň jej neobtěžovaly zvědavé pohledy čumilů zvenku. Zhluboka se nadechl a večer pak našel ve schránce děkovný dopis, který mu poslaly vlastní plíce. V kavárně to totiž krásně vonělo. Nejen kávou a vanilkou, ale rovněž i přítomností milované osoby. Vůně květin, rozkvetlých letních luk i čokolády padaly před tímto aromatem na kolena.
Paní Francová seděla s expartnerem v pivovarské hospodě a měla radost, že jejich vztah se po čtyřiceti třech letech dostal do stadia, kdy jsou schopni spolu jakž takž vyjít. Pak se probudila, rychle si uvědomila, že to byl jen sen, že František je furt stejný hovado, a navíc bude muset odklízet vylitý čaj, zbytky hrnku a rozlitý javorový sirup.
Již několik dní bylo půl třetí a sedm minut a paní Francová se vydala do obchodu koupit nové baterky do hodin.
U krtků panovala přátelská sportovní atmosféra a k Ferdinandovi přistoupilo vysněné děvče. S kouzelným úsměvem před něj položilo nápojový lístek a dalo mu dělo, neboť ji pohladil po zadku.
Ferdinand byl šťastný, že milovaná dívka na něho sama od sebe sáhla.
IV
Na kraji lesa, tam, kde už začíná lán kukuřice, stál rozcestník. Kdo šel směrem na vyhlídku, jistě zahlédl po levé straně malý domek. Měl kruhový půdorys, částečně opadanou omítku a přátelský kukuč. Uvnitř byl malý sál s podlahou z černých a bílých dlaždic, nádherným koncertním křídlem a židlemi kolem dokola. Na jedné z židlí seděla Simona, dívka, kterou kdysi vyhodili z čarodějnického kroužku, neboť zapomněla při platbě členského příspěvku uvést variabilní symbol.
Četla příběh o Ferdinandovi a bylo jí do pláče. Z pravého oka jí ukápla hranatá slza o rozměrech 3x3x2 milimetrů a odtekla ven otevřenými dveřmi. Zalila sedmikrásku, ta poděkovala a kousek vyrostla.
Simona četla dál. Měla chlupaté nohy.
V
Ferdinand už se pomalu srovnával se skutečností, že nemá osud ve vlastních rukách a odchod z kina nezáleží na vůli jeho nohou. Prostě jeho končetiny byly momentálně úplně k hovnu.
Seděl v křesle, s mírně pootevřenými ústy koukal na plátno, ale kdybyste se jej zeptali, co se ve filmu odehrálo před jedinou vteřinou, neřekl by vám nic. Nevnímal.
Mládencovy oči byly úplně průhledné a bylo jimi vidět až do prostoru, který ukrývala jeho lebka. Nacházelo se tam třináct gumových srdíček. Jedno růžové, jedno černé a zbytek červených. S každou explozí Ferdinandova srdce se srdíčka trochu pohnula a pomaloučku si měnila své pozice.
Nechutné hranolky byly ještě hnusnější, než kdy předtím, a pavouk právě dojídal uschlou mouchu. Bodový reflektor pomalu zhasínal a dřevěná miska se rozloučila s banány. Paní Francová je použila do narozeninového dortu pro Chameleóna, což byla přezdívka instalatéra. Chameleón měl rád ženy a občas se prezentoval jako profesionální kominík, aby jej klientky osahávaly pro štěstí.
Kolem lesa se potloukala skupinka hlučících opilců. Simona vzala kouzelný bublifuk, uvěznila opilce do krásné duhové bubliny a poslala je do nebe.
Paní Francová seděla v křesle a pohupovala si nohou v rytmu svižné lidové písně, kterou v tu chvíli zpívali žáčci mateřské školy stojící naproti jejím oknům. Ke konci třetí sloky školka vyletěla do povětří, neboť mezi žáčky byl jeden sebevražedný atentátníček, paní Francová to pochopila jako znamení, že už by měla konečně začít něco dělat, a vydala se na poštu. Včera pekla ten závin, tak slíbila Libušce, že jí kousek pošle.
Ferdinand se kroutil v krásných i bolestivých křečích. Chvíli vítězilo dobro, chvíli zlo. Zlo bylo kruté a dobro mělo hořkokyselou pachuť. Vidíte-li nádherný svatební dort, nikdo vám nezaručí, že si za chvíli nezničíte nůž o plastovou maketu.
Někde nastala chyba a film oněměl. Téměř dokonalé ticho narušovalo jen tichounké mollové naříkání promítačky a nesnesitelné cvakání neznámého původu, jež se ozývalo v pravidelných intervalech 4,27 vteřin.
VI
Simona odložila příběh o Ferdinandovi, zvedla se ze židle, obešla devětkrát sál kolem dokola a zamotala se jí hlava. Padla půvabnou tváří na vyleštěnou podlahu a z hlavy jí začala téct fialová krev. Dívka se zájmem sledovala, jak se tekutina rozpíná po černobílé podlaze a drze narušuje řád jejího barevného řešení.
Pak se čas vydal zpět. Tekutina mizela zpět v Simončině hlavě, ručičky hodin šly proti směru hodinových ručiček a během chvilky dívka opět seděla na židli, s Ferdinandovou story v ruce.
Z kouzlení už si toho příliš nepamatovala, nicméně jisté základy ovládala a nyní si usmyslela je zužitkovat.
VII
Majestát, vytříbený zvuk a atmosféra hlediště plného duševně poloprázdných jedinců - to vše doprovázelo akord As dur, jímž Simona probudila jak své naleštěné křídlo, tak uši posluchačů.
Sálem se rozezněla nadpozemsky krásná hudba, v očích diváků hořely různobarevné plamínky a černobílá klaviatura dávala vyniknout rudě nalakovaným nehtům mladé klavíristky.
Skladba začínala poklidně, jako by se noty vznášely v polospánku. Všechny dýchaly ve stejném rytmu a nezdálo se, že by se jim chtělo měnit vesmír.
Po dvou minutách a třiceti sedmi vteřinách se ozval reprodukovaný gong, noty se počaly množit, rvát se mezi sebou, a skladba nabírala na síle. Spánek skončil, začal nový den. Den plný vášně a ohně.
K hladkému zvuku klavíru se přidaly sametové smyčce a hedvábné lesní rohy. Zvuk tympánů nahradily exploze bojových vrtulníků, kterým docházelo palivo a ve správných okamžicích dopadaly do kukuřice za Simončiným kruhodomem. Kromě jednoho pilota se všichni včas katapultovali, záhy zasedli do publika, jež se již dávno proměnilo v orchestr, a sami se chopili fléten.
Koncert byl věnován památce pilota, který se katapultovat nestačil. Všichni přítomní hleděli skrz strop k nebesům, aby se aspoň symbolicky rozloučili s jeho duší, zatímco on na ně koukal zespodu z Pekla, protože kdysi oběsil kanárka, neboť byl jeho křikem vzbuzen již v 5:03.
Byla to sláva, byla to událost. Publikum toužící po dalších přídavcích nechtělo pustit klavíristku z pódia.
První přídavek, druhý přídavek, třetí, čtvrtý, pátý. Pak už to Simonu přestalo bavit a po oslnivém závěru efektního valčíku vytáhla sekyru a před zraky diváků rozštípala nástroj na sračky. Hromadu třísek pak zapálila, žár za vydatného smradu propálil díru do stropu a dívka, nadnášena teplým vzduchem, se vznesla a vylétla děravou střechou ven. Ještě stačila zahlédnout letadlo, z jehož okýnek cestující vystrkovali klacky s napíchnutými špekáčky, aby si je nad ohněm opekli, a zamířila za Ferdinandem.
VIII
V kavárně bylo ztlumené světlo a krémovou vůni kávy pomalu, jistě, ovšem pouze dočasně nahrazoval zeleno-růžový zápach účinné dezinfekce. Světlounký větřík si venku pohrával s lipovými květy a jejich měkké stíny se pošťuchovaly na červených závěsech. Ve vzduchu odpočíval klid a černovlasá slečna si u zadního stolku prohlížela pět let staré noviny. Našla v nich černobílou fotografii kýčovitého západu Slunce a pod ní krátký text oznamující, že ve Státech je krásně.
Dívka si dala doušek teplého mléka, vstala a opřela se o parapet. Venku zářilo americké slunce a pohled z okna byl krásně barevný.
Na lavičku pod lípou usedl básník a se zavřenýma očima si vychutnával nádherný večer. Když oči otevřel, napsal báseň "Štěstí". Pak se mu za límec vysral pták, tak šel domů a po hrnku lahodné čokolády a krajíci chleba s medem své nové dílo přejmenoval na "Velké štěstí".
Černovlasá servírka zatáhla závěsy, odklidila noviny a sehnula se, aby zkontrolovala, zda má v kabelce klíče od domova, kam se právě chystala. Pak ji někdo nehorázně nakopl do prdele. Dívka se lekla, vykřikla, spadla na zem a otočila hlavu o 183 stupňů. Spatřila Simonu, její ledový úsměv i rudé nehty. Chvíli bylo ticho. Vteřina trvala hodinu. Pak Simona servírce uřízla hlavu.
Bylo pořád ticho, jen čas už se začínal vracet do svého tempa. Simona chvíli hleděla na hlavu s černými vlasy, jak upřeně civí na zbytek těla. Pak si stoupla na stůl a se zvláštním výrazem vypila šálek krve své oběti. Byla teplá a sladká.
Když hodiny na věži odbíjely celou, Simona pronesla zaklínadlo.
Za chvíli z kavárny vyšla žena, jež byla k nerozeznání od mrtvé servírky.
IX
Když šla paní Francová z pošty, udělalo se horko. Sluníčko vylezlo zpod zeleného oblaku a zabodlo ostny svého světla do zemského povrchu. Zeměkoule se zachvěla a paní Francová uklouzla po roztaveném asfaltu, takže domů přišla s černými zády i prdelí.
Krtkové spali. Nikdy se jim nic nezdálo a byť jediný sen byl jejich velkým snem.
Ferdinandovy smysly už vykazovaly jen minimální činnost; mladý muž se pomalu začínal smiřovat s tím, že se z kina již nikdy nedostane. Seděl v křesle J/7 a v duchu poníženě prosil své srdce, aby přestalo tlouct. Osud už si ho nevšímal. Film pokračoval a nikomu nezáleželo, jestli jej někdo sleduje.
Ferdinandův filmový protějšek šel po prázdné ulici a rozhlížel se kolem sebe, jestli třeba nenajde důvod, proč pokračovat v utrpení, které mu přináší láska, jež není opětována. Navzdory tomu mu však touha po milované osobě přinášela chuť do života a tmavě šedá zeměkoule byla zezadu růžová.
Ferdinand procházel veřejnou ulicí skrz svůj vlastní svět. Dýchal v jakémsi neurčitém prostoru. Bylo tam šero a kromě něho se tam nacházela jen jedna postava - milovaná dívka - ta byla ovšem příliš daleko.
Přes cestu přeběhl fialový klokan s kbelíkem na hlavě.
Pak se mladý muž probral, protože vrazil do závory, jež z jeho světa nebyla vidět. Byl součástí hloučku lidí čekajících, až projede vlak.
Na druhé straně žádný hlouček nečekal. U kraje silnice stálo jen jedno děvče. Mělo vlasy černé jako šestá tečka slunéčka sedmitečného.
Ferdinand zpozorněl, po dlouhé době tu byla scéna, která stála za námahu zraku.
Vlak projel a smetl z kolejí poslední zbytky broučka Jindry. Závory se otevřely.
Ferdinand se Simonou najednou stáli na kolejích a hleděli si do tváře. Simona měla modré oči a Ferdinand si myslel, že skrz ně hledí na oblohu.
Pak se oba dva ocitli v mýdlové bublině a po nebi proletěl blikající růžový krokodýl. Simona se usmála a bublina se vznesla k výšinám.
X
Simona si lokla bublinkaté vody, vzala Ferdinandův příběh a vytrhla posledních pár stran. Ty zmuchlala do malé kuličky, zapálila a hodila do vody. Jak to zasyčelo, znělo to jako divadelní kouřostroj.
Paní Francová vzala vnoučka na kreslený film. Seděli v první řadě a chlapečkovi se to hrozně líbilo. Očka mu radostně zářila a jeho smích připomínal cinkání vánočního zvonku.
Když dobrý čaroděj zvítězil nad zlou čarodějnicí a v pohádkovém světě zavládl klid a mír, film skončil a v kině se rozsvítilo.
Po celém sále létaly nafouknuté prezervativy a na sedadle J/7 souložil mladý pár.