Za okny světa

I

Byla noc. Mrazivá letní noc, při které se nikomu nechce ven. Měsíc zářil jako kulatá žárovka a hvězdy připomínaly diody osvětlující neveřejné prostory malého divadélka na břehu Mississippi. Do tohoto divadla dosud nezavítal žádný divák, neboť neměl šanci se sem dostat skrz bujný porost okolo. Mohl přijet maximálně na loďce, to by ovšem riskoval zasvinění svátečního oblečení, bez kterého by jej do sálu nepustili; na dress code se zde dbalo víc než kde jinde. I přes nízkou (nulovou) návštěvnost však bylo divadlo mimořádně úspěšné a pět šest premiér během sezóny bylo tradicí. Divadlo financoval stát a to velice slušně, takže si herci i ostatní zaměstnanci žili na vysoké noze a ani jim nevadilo, že jejich výkony ještě nikdy nikdo nespatřil.

II

Aleš byl mladý muž. Relativně. Oba jeho sourozenci bývali ještě mladší. Oba dva však již byli po smrti, takže nejmladším se stal Aleš. Jeden umřel, protože když byl nachlazen a šel pro léky, uklouzl, spadl do potoka, proud jej odnesl do řeky, ta do větší řeky a nakonec byl vyplaven až do oceánu. Byl dobrý plavec, ale to mu nepomohlo, protože po cestě umřel hlady.

A ten druhý se zabil při seskoku s padákem, protože se ve vzduchu srazil s hrochem, který mu díky zdařilému pokusu zdejšího výzkumného zoologického ústavu zkřížil cestu.

Z bratrů tedy zbyl jen jeden, přičemž i ten měl co nevidět zemřít. Smrt všech tří sourozenců totiž jejich matce předpověděla kartářka a poté, co pochovali první dva, již nebylo pochyb o jejích kvalitách a tím pádem o blízké smrti Aleše.

Uběhlo již však skoro pět let a Aleš si stále vesele běhal po světě. Takže matka, jež byla nejprve zdrcena tragickou předpovědí a poté smrtí dvou synů, byla nyní spíše naštvaná na kartářku, že služby, které provozuje, nejsou kvalitní, a chtěla vrátit třetinu z peněz, které jí zaplatila. Kartářka byla ovšem závislá na alkoholu a peníze již dávno rozfofrovala, takže jediné východisko bylo nenápadně zabít Aleše, aby se její věštba naplnila a klientka po ní nechtěla peníze zpátky.

III

Aleš kráčel po tramvajových kolejích a kutálel před sebou jemnými kopy prázdnou krabičku od pomazánky s bylinkovou příchutí. Měla profil podobný kolu, pro které byla kolej navržena, tak skoro ani neměla chuť vykolejit. Alešovi se líbily křižovatky a především výhybky, to drncání bylo prostě příjemné. Byl v tom jakýsi adrenalin. Vykolejí? Nevykolejí?

Nastala noc a Aleš byl ještě na cestě. Krabičku již neměl a tramvajové koleje vyměnil za obyčejnou železnici. Kráčel do neznáma a myslel si, že by byla opravdu náhoda, aby na této zapadlé jednokolejce v tuto dobu potkal vlak. Ten však opravdu projížděl. Aleš elegantně seskočil z kolejí a nahrál si na diktafon skřípot projíždějící soupravy, aby to jednou mohl vydávat za právě nalezenou nahrávku dosud neznámé kompozice Arnolda Schoenberga.

Vlak projel a jeho zadní červená světla zmizela kdesi ve tmě. Byla zase poklidná noc, průjezd vlaku nepravděpodobný.

Koleje se rozdvojily. Roztrojily. Rozčtveřily, rozpětily, bla bla bla, rozdvacetily, rozjednadvacetily... Obrovská volnost.

Zahoukal vlak a na Aleše se s výrazem přesily řítila modrobílá pruhovaná lokomotiva. Mládenec přeskočil na vedlejší kolej a už bral do ruky diktafon - možná se stane objevitelem celé symfonie.

Z okna jednoho z ošuntělých vagónů se vyklonila hlava. V průměru měla snad metr a strašidelně se šklebila. Aleš na ni zablikal očima a dotyčný si urazil hlavu o sloup. Hlava dopadla k Alešovým nohám a škleb zamrzl. Z již vzdalujícího se vlaku odkapávala krev a na každém místě, kam dopadla jedna z rudých kapek, vyrostla jedovatá houba.

Přes koleje přeběhl jelen a zabil se o skálu. Zahřmělo.

Objevil se třetí vlak a Aleš se přesunul o další koleje doleva. Strojvedoucí spal a zdály se mu erotické sny.

Zvuky jednotlivých kapek tříštících se o koleje záhy vystřídal šum padajícího deště.

Bouře. Blesk rozkrojil vejpůl kmen uschlé borovice a mezi kolejemi se počala tvořit říčka, kterou již pár minut po jejím vzniku vesele sjížděly dvě přežrané krysy v upravených plechovkách od drcených rajčat.

Další vlak - Alešův přesun o další koleje vlevo.

Další vlak - další přesun.

Další - další.

Aleš byl na posledních kolejích, vedle byla už jen silnice a skála.

Najednou bylo ticho, i déšť ustal. Do tmy jen šuměla říčka Mezikolejka a Měsíc vydával zvláštní tichý bzučivý zvuk.

Aleš kráčel po ocelové kolejnici, vpravo nekonečno kolejí, vlevo silnice, skála a v pozadí mrtvý jelen.

Klid.

Odněkud se ozval slaboučký smích. Bylo to jako malé dítě, ale ne zas nějaké mimino. Aleš mu nevěnoval pozornost, snad jej ani nezaregistroval.

Svit Měsíce na vteřinu přerušila silueta parašutisty; Aleš si vzpomněl na bratra.

Smích se ozval znovu, tentokrát trochu hlasitěji, jako by se snad dotyčný přibližoval. Mladík se rozhlédl, nikde nikdo.

Parašutista dopadl do vody a utopil se.

Neznámý se opět zasmál a tentokrát to bylo už opravdu blízko. Jeho smích již nebyl dětský. Zdrsněl, zdřevěněl a trochu zželeznil.

Aleš kráčel po kolejích a neřešil to. Myšlenku nelze zahnat, mohl ji pouze nahradit nějakou jinou. Myslel na souzvuk chutí bílé kávy a lineckého kosočtverce z podnikové jídelny veřejného domu U tří srdcí.

Smích už zněl snad nepřetržitě a stále sílil. Za chvíli se do ticha ozýval násilnický smích, smích ďábla, smích zkázy.

Ve chvíli, kdy už si Aleš myslel, že mu snad popraskají ušní bubínky, ozvalo se ohromné zadunění, zatroubení vlaku a mladého muže oslnily rychle se přibližující světlomety staré zrezlé lokomotivy.

Aleš seskočil na silnici.

Smích pojednou ztichl. Lokomotiva zastavila kousek od Aleše a vystoupili dva muži v černých brýlích. Jeden z nich mávl a Měsíc prudce zhasl. Pak se ozvala ohlušující rána, nebe rozzářil blesk a rozštípl skálu na dva kusy.

Měsíc dvakrát zablikal. Muži s černými brýlemi už tam nebyli. Byla tam jen ta stará lokomotiva, po jejímž plášti se pomalu plazili dva nechutní červi a drželi se za ruce. Mrtvý jelen odcházel být mrtvý někam jinam.

Aleš šel dál a svět se zdál být nekonečný. Voda odtekla, vlaky odjely, Měsíc se ještě na chvilku rozsvítil. Za chvíli bude ráno.

Obloha si počala ostýchavě svlékat černý plášť a těšila se na svůj dnešní nevkusný model - blankytně modrý top s bílými obláčky a zářícím Sluncem.

Vzduch byl po dešti krásně pročištěný, voněl přírodou, koleje se leskly jako nitky obalené rosou a jak jich bylo nekonečno, připomínalo to z leteckého pohledu vzor večerního obleku inženýra Antoše, což byl předseda SDV - Spolku pro dobré věci. Poslední dva roky věnoval úsilí přimět výrobce umělých květin, aby jejich kytky byly zvadlé, neboť jedině tak lze dosáhnout dokonalé iluze. Většinu lidí nenapadne přičichnout si ke zvadlému květu ani si jej prohlížet z těsné blízkosti, takže se nepozná, že není pravý, a zároveň vydrží navěky.

Pan Antoš byl na svou teorii mimořádně hrdý a nosil proužkovaný oblek, aby jeho počínání působilo seriózněji. Jeho okolí ho však ve skutečnosti vnímalo spíše s jakousi zvláštní lítostí, kterou patrně vzbuzovala i povadlá květina, již nosil v klopě saka a kterou se, jednou, až výrobci plastových kytek vyslyší jeho přání, chystá vyměnit za umělou.

Bylo jaro.

IV

Adéla ležela na louce, skrz mezeru mezi dráty vysokého napětí hleděla do vesmíru a přemýšlela, co je tam, kam už nevidí. U nohou jí rostly dvě pampelišky, za hlavou vlčí mák a u levého boku jí před několika minutami rozkvetla černá růže. Dívka květiny jemně utrhla, svázala v tragikomickou kytičku a položila si ji na prsa.

V dáli se objevilo letadlo. Využilo čar, které za sebou díky kondenzaci páry z motorů zanechávalo, a nakreslilo Adéle velké srdce na rozloučenou, načež se zřítilo.

Adéla přičichla ke své kytičce, pomodlila se za štěstí pozůstalých a s obdivem v očích i v srdci sledovala černý dým, jenž důstojně stoupal k bráně nebeské.

Z každého oka jí pomalu skanula slza pro ztracenou lásku.

Příroda vydávala jarní zvuky. Kobylky, cvrčci, čmeláci a další dobré dušičky narušovaly to dokonalé ticho, snad proto, aby o tom tichu Adéla věděla.

Po obloze kroužilo káně a čekalo na svou kořist. Když ji spatřilo, chtělo na ni udělat nálet. Nenadálý poryv větru ovšem poslal dravce někam do hajzlu, myš zdrhla a schovala se pod křídlo kapradiny.

Jedenáct a čtvrt kilometru vysoko se objevil další letoun. Adéla čekala na další srdce, to se však nekonalo. Stroj se pohyboval přímočaře směrem k místům, kde roste kokos a banány.

Dívka stále ležela na zádech a sledovala, jak z otevřených dveří padají malé postavičky s padáky - cestující, kteří na letišti před odletem podepsali smlouvu o cestovním pojištění a nyní na palubě po prostudování materiálů zjistili, že nalítli ziskuchtivým podvodníkům a spolu s pojištěním se nevědomky zavázali k nevýhodnému nákupu akcií krachujících cementáren.

V

Adéla se převalila na bok a otočením knoflíku na své průhledné blůzce zaostřila na detail trsu trávy, vzdáleného asi půl metru od jejího nosu. Cvrček tam ladil své housle a zdálo se, že stále není spokojen. Neměl ladičku ani nikoho, kdo by mu zahrál áčko. Tvářil se zachmuřeně. Chtěl se pochlubit se svou právě dokončenou sonátou A dur.

"Zazpívám ti áčko," oslovila jej Adéla s princeznovským úsměvem a v rámci své denní dávky humoru zazpívala géčko.

Cvrček si blbě naladil nástroj a zahrál své dílo o tón níž. Poznal však, že to znělo jinak, než mělo, a ještě víc zesmutněl. Dlouho netrpěl, po třech vteřinách a sedmasedmdesáti setinách jej i s housličkami sezobl fialovo-oranžový pták.

Adéle bylo líto, že cvrčkovi zkazila poslední vystoupení jeho kariéry i života, a tak alespoň v duchu pomstila jeho smrt a představila si ptáka na šachovnici v úloze krále, kterého tím nejjednodušším ze všech jednoduchých tahů vyřídí naprosto obyčejný pěšák a zabije tak nejen ptáka, ale rovněž celou jeho početnou fialovo-oranžovou armádu.

Na obloze se objevilo další letadlo. Nějaký čtyřmotorový kolos. Jistě byl plný odporně zazobaných křupanů, kteří v životě nebyli v divadle, protože by museli platit vstupné a od dlouhého sezení by je bolela prdel. A vychrápat se můžou i doma, bez obleku a kravaty, s chlupatejma nohama a nahatou řití, neboť se tvářej, že oblek nesnášej. To je teď v módě. Jakmile v nepříliš padnoucím obleku vylezou z baráku, tvářej se důležitě, a když v příšerných kraťasech s pestrobarevným vzorem letní pohody na pláži nalezou do letadla, dělají, že jsou jako pohodáři a dávají okázale najevo, že na to mají, tím, že o tom mlčí. Stejně jsou plešatí, tak co.

Adéla ospale zírala na letadlo, zespodu vypadalo jako modýlek.

Na druhé straně oblohy se objevilo jiné letadlo. Trochu užší, ale o to delší. Oba stroje letěly proti sobě a nebezpečně se přibližovaly. Dívka se zájmem sledovala, co se stane.

Letadla by se byla srazila, ale v poslední chvíli se obě proměnila v čápy a ruku v ruce, křídlo v křídle spolu odletěli na Floridu strávit pohádkové líbánky.

Adéla zavřela oči a představovala si obláčky lásky, které budou záhy stoupat z jejich voňavých zobáků.

VI

Adéla byla mladé děvče. Akorát vysoké, široké, chytré i vychytralé, akorát vtipné, akorát směšné. Bylo blonďaté, modrooké, pohledné a okouzlující. Vědělo o tom. Milovalo přírodu i město. Mělo rádo, když si město hraje na přírodu. Líbilo se jí propojení světů přírody a lidí. Překrásnou přírodní scenérii nádherně doplňovalo elektrické vedení a siluety továren, ponuré šedivé sídliště naopak oživovaly květiny v oknech, smrčky v květináčích a švábi pod kredencí.

Dívka přemýšlela sama o sobě. Proč tu je teď a ne před sto lety, proč tu nebude za dvě stě let. A koneckonců, proč tu vůbec je? Nad hlavou jí proletěl balónek a než se jí stačil ztratit z dohledu, ještě zahlédla, jak se nafoukl, praskl a zmizel.

Slunce začalo svítit červeně a připomínalo rajské jablko. Mraky zčernaly a tráva se lekla.

Byl tu nový svět, možná napořád, možná jen na chviličku.

Adéla luskla prsty a vyrostl vedle ní modřín. Na něm se skvěla vyřezávaná poštovní schránka. Dívka do ní ledabyle sáhla a vítr rozevlál její vlasy do působivé šou. Ze stromu se na ocelovém laně spustil výkonný reproduktor značky Ticho, z něhož zazněla cvrčkova houslová sonáta A dur, tentokrát již v původním znění. Byl to přímý přenos z nebeského koncertu.

Adéla vytáhla dopis a četla. Byl ve verších. S každým řádkem se měnil odstín jejích vlasů. Ze zlaté se stala olivově zelená, pak fialová, hnědá, modrá, oranžová... S posledním řádkem se vrátila původní zlatá, zřejmě vítězná barva.

Sonáta dohrála, reproduktor zmizel.

Dopis byl šíleně smutný a obloha potemněla.

Modřín uschl a shořel.

VII

Na nebi se objevil šedý mrak. Shora na něj spadl úlomek meteoritu a uvolnil dešťovou kapku. Kapička dopadla na zem a udělala do hlíny malý důlek, z něhož začala rašit bílá květinka. Měla dvanáct okvětních lístků a uprostřed zlaté srdce, protože v zájmu společnosti si naplánovala každý měsíc jeden lístek amputovat a stát se tak živým trhacím kalendářem.

O nějaký čas později kolem květinky, již napůl otrhané, spadalo několik dalších kapek a z několika důlků vyrostlo několik dalších bílých kytiček. První kytičce bylo líto, že je tam tak sama otrhaná mezi tolika krásnými, mladými a svěžími květinami, ale ani na chvilku nezalitovala naplnění svého poslání. Mladé kytky si ji proto ohromně vážily, i když samy plánovaly hvězdnou kariéru.

Šedý mrak se rozdělil na dva stejné kusy. Vypadaly jako oči po pláči. Contraily dalšího tryskáče přikreslily smyslné rty a vytvořily dokonalou iluzi půvabné tváře.

"Adélo, vstaň," pravila tvář a rozplynula se. Adéla pocítila stisk neviditelné ruky, jež ji uchopila za rameno a pomohla jí vstát. Ve chvíli, kdy již stála pevně na nohou, dozrály třešně v celém kraji a hospodyňky se začaly předhánět, která z nich má lepší recept na bublaninu.

"Adélo, jdi," zaslechla ještě dívka zřetelný hlas, ačkoli po tváři již nebylo ani památky.

Šla. Zamířila směrem k lesu. Stoupala z něho pára vonící zvěřinou. Kráčela bosa, přírody se nebála. Všimla si, že Slunce se proměnilo v divadelní reflektor, jenž jí nyní přes růžový filtr svítí na cestu.

Svět zhasnul, zářil pouze kužel světla, v němž Adéla ladnými kroky zdolávala četné krtiny. Ani si nevšímala okolí. Stejně bylo mimo provoz.

Z temnoty lesa se vynořil druhý kužel umělého divadelního světla. Byl modrý. Světla se k sobě pomalu blížila. Režie této scény byla jednoduchá, ovšem o to působivější.

Růžová a modrá se setkaly, už svítilo jen jedno fialové světlo.

Být opravdu v divadle, stoprocentně by zde končilo dějství a následoval by bouřlivý aplaus.

VIII

Aleš uchopil hrnek a představil si, že je v něm mléko. Byla to fantazie. Hrnek byl bílý s červenými puntíky. V okamžiku, kdy mladík položil hrnek zpět na stůl, jeden z puntíků se uvolnil a odkutálel. Aleš se zamračil, ale když viděl, že puntík skončil v důlku, který v minulosti vybudoval pro případ, že by si našel děvče, jež rádo hraje kuličky, přivítal na své tváři zpět úsměv. Pootočil nazpátek ozubeným soukolím svého života a puntík se vrátil zpět na hrneček.

Otevřeným oknem do místnosti vnikala vůně řeky a hovory vlnek. Povídaly si o podzimních povodních, o letošním suchu i o zúženém průtoku průmyslovou čtvrtí. Měly německý přízvuk.

Aleš se zastyděl, že poslouchá cizí rozhovory, zrudnul, usedl do stejně rudého křesla a přestal být vidět.

Vešla Adéla a neviděla ho. Spatřila jej, až když se jeho barva vrátila do normálu, a poslala mu vzdušný polibek. Průvan však polibek zachytil a poslal ven z otevřeného okna.

Pod jabloní se ozval vzdech a vzduch mírně zrůžověl. Před domem stál muž. Byl menšího vzrůstu, měl smutnou tvář, ale polibek jej potěšil. Vracel se z lesa, prožil tam jeden z nejmocnějších okamžiků svého života. Stál na dětské prolézačce, na krku oprátka, a bál se, že tam, kam jde, to bude ještě horší.

Přišla chvíle, jež se mu vždy zdála neuvěřitelná - právě nyní nastává konec. Najednou to tu bylo a on musel udělat krok do prázdna, krok ke štěstí. Tlukot jeho srdce rozhýbal celý les a smrky a borovice se chvěly v rytmu rumby. Snad ani sám nevěřil, že to dokáže.

Zavřel oči, nadechl se, ještě si během půl vteřiny v duchu přehrál právě dotočený hororový film "Obrazy ze života mého" a s radostí i hrůzou v duši se vrhnul do tmy.

Radost z překonání sebe sama rozválcovalo zklamání. Stál nohama na zemi a provaz ho mírně škrtil. Tím sebevražda skončila a začal se točit druhý díl "Obrazů".

Vyložil svůj příběh Alešovi a ten jej ze soucitu podřízl.

Vytryskl pramen krve. Byla vroucí. Vypařila se a oblak červené páry na nebi vypadal jako červánky.

IX

Jejich prsty se propletly.

Pomalým krokem vyrazili k řece. Na břehu byla lavička a hladinu brázdily parníky. Slunce pálilo a odraz Adéliných očí všudemožně házel prasátka. Byl den stvořený pro štěstí.

Dorazili k lavičce právě ve chvíli, kdy osud poslal jednu z lodí ke dnu. Jmenovala se "Vítěz" a právě prohrála. Aleš poslal na pomoc vysněný člun a půlka pasažérů se zachránila. Ostatní se utopili a jejich těla proud odnesl až k nedaleké vodní elektrárně, kde se začala hromadit u mříže, jež elektrárnu chrání před všemožným bordelem, odpadky či mrtvolami, které řeka nosí s sebou.

Konečně nic nebránilo nadechnout se vzduchu navoněného pohodou.

Aleš s Adélou však nedýchali, aby nenarušili kouzelnou atmosféru.

Když Adéle došel v plicích kyslík a malý černý andílek si odnesl její duši, klikl Aleš na tlačítko "Zpět" a andílek ji zas znechuceně vrátil.

Proplouvala malá loďka. Měla elegantní křivky, vypnutý motor a proud ji unášel dle vlastního úsudku. Zdálo se, jako by v ní snad ani nebyl žádný člověk, ale byl tam. Stál až na zádi, opřen o zábradlí, a sledoval vlny, které se vlnily za loďkou.

Když se nad řekou objevilo letadlo a po trati na protějším břehu projížděl výletní vlak s parní lokomotivou, Adéla celý dopravní trojlístek vyfotila a posléze vyhrála druhé místo ve fotografické soutěži časopisu "Objev objektivu". První cenu získal Aleš, na jehož fotografii byla Adéla zachycující svůj snímek.

X

Aleš byl pryč a Adéla zůstala osamocena. Stiskla čtverhranné tlačítko a z kulatého reproduktoru trojúhelníkovitého radiopřijímače se začala linout beztvará hudba. Dívka se zamračila, moderátor se lekl a píseň v půlce vypnul. Aby však nebylo ticho, začal vyprávět historku o své tetě ze vzdálených krajů. Jeho výklad byl však ještě nudnější než ta píseň, tak Adéla opět stiskla čtverhranné tlačítko a poslala rádio na kutě.

Sama si šla lehnout.

Přikryla své světlé tělo ještě světlejší dekou a zahleděla se na skvrnu na stropě. Asi rozmázlá moucha.

Jak ji tak pozorovala a přemýšlela, po jakých hovnech asi nejraději lezla, přišel k jejímu loži malý panáček a začal stavět malinkaté koleje.

Trať vedla kamsi ven a u Adéliných nohou bylo malinké nástupiště s malinkým stánkem, kde se prodávaly mikroskopické párky v rohlíku.

Panu Malému šla práce pěkně od ruky a za chvilku byl hotov.

Po kolejích k nástupišti přijel krásný malovaný vagónek s prosklenou střechou a fialovými záclonkami v oknech.

Panáček skočil k Adéle do postele a čímsi, co připomínalo kouzelnickou hůlku, se dotkl jejího nosu. Dívka se usmála a v mžiku byla stejně malá jako její návštěvník.

Slezli z postele, usedli do vagónku a vyjeli ven z místnosti.

Když už to vypadalo, že vagónek přijíždí do Ráje, ozvalo se prasknutí, ulomilo se kolečko a Adéla se probudila. Ležela na zádech, koukala na ex-mouchu a koleje byly fuč.

Rádio běhalo po místnosti a hrálo Allegro vivace z jedné rozsáhlejší kompozice.

XI

Alešově matce pomalu docházela trpělivost. Její syn byl stále naživu a kartářka, ač kvalita její předpovědi nebyla stoprocentní, si užívala peněz, které jí tím pádem nenáležely. Tedy již neužívala, neboť krom toho, že byla závislá na alkoholu, byla rovněž i vášnivou sběratelkou moderního umění, a za peníze Alešovy matky si pořídila dílo od jistého významného výtvarníka - zarámované bílé plátno, které se jmenovalo "Vánoční vánice v Lucembursku". Dole na tom rámu bylo tlačítko, po jehož stisknutí zazněla vánoční píseň.

Bylo to nevkusné.

XII

Bylo ráno. Slunce šajnící oknem do pokoje dělalo místnost ještě světlejší, v dáli kokrhal kohout nebo budík imitující kohouta, koneckonců to vyjde úplně nastejno.

Adéla otevřela oči a oslněna nenadálým světlem je zas přivřela.

Po obloze přelétalo hejno divokých kachen, a tak dívka uchopila dálkové ovládání a zprůhlednila strop, aby viděla víc než jak se mihnulo za oknem.

Hejno mělo tvar srdce, ale pak se jeden z opeřenců odpojil, zamířil k zemi a srdce už nebylo srdce.

Když Adéla viděla, že kachna míří k ní, otevřela okno, aby se dostala do pokoje, a vybudovala jí na podlaze provizorní ranvej.

Kachna rozsvítila přistávací světla, úspěšně se trefila do okna a ukázkově dosedla na zem. Adéla ji nakrmila a kachna jí snesla vejce k snídani. Opět nastartovala motory a za chvíli již byla znovu součástí kachního srdce letícího kamsi do neurčita.

Dívka okřídlené partě ještě zamávala na cestu a s vejcem v ruce zamířila do kuchyně.

Bylo sametové ticho a Adéla, aby jej nezašpinila svou chůzí, vždy několik centimetrů před došlápnutím na plyšovou dlaždičku svůj krok zastavila a radši začala nový, nakonec opět nedokončený krok.

Kuchyň byla vybavena moderní technologií, jež umožňovala všem spotřebičům, skříňkám, poličkám i dalším součástem měnit barvu v závislosti na svém momentálním rozpoložení. Když uviděla Adélu s kachním vejcem, radostí celá zrůžověla; od včerejšího večera, kdy tu dívka k večeři pekla písmenkovou bábovku, se na ni moc těšila.

Písmenková bábovka je bábovka, do jejíhož těsta ještě před upečením kuchař, pekař, či cukrář zamíchá malá kovová písmenka, a ti, co pak dezert konzumují, z těchto písmen tvoří slova. Ten, kdo z písmenek zapečených ve své porci vytvoří nejdelší slovo, vyhrává a získává zbylý kus bábovky, neboť ta se vždy krájí tak, aby bylo o jednu porci víc než lidí u stolu.

Je to zábavné zpříjemnění jinak fádní snídaně, svačiny nebo večeře, zvláště když někdo část svých písmenek omylem spolkne, dostane se tak do nevýhody a ostatní z něj mají srandu.

Hra to ale není vůbec jednoduchá, mnoho lidí už si na tom, jak se říká, vylámalo zuby.

Adéla vyndala pánev, zabubnovala na její dno motiv z předehry opery V. T. skladatele G. R. a doprovodila to několika tanečními kroky.

Zapnula sporák, rozklepla vejce a fascinovaně sledovala, jak žloutek a bílek pomalu tuhnou. Skořápku si schovala, aby později z obou půlek vyrobila stínítka na lampy pro model centra Paříže, který ve svém obýváku buduje soused Karel. Karel byl totiž na dovolené ve Francii a Paříž jej uchvátila natolik, že se rozhodl vybudovat si v obýváku alespoň její centrum. Špatně si ovšem spočítal měřítko a už má Paříže plný byt. Musel vystěhovat veškerý nábytek, všechnu výbavu a zbourat příčky mezi místnostmi. V místě, kde se nyní tyčí Eiffelova věž, měl zrovna postel, kterou tím pádem musel rovněž odstranit. Od té doby spává na Champs-Elysées, neboť je to jediné místo, kde se může jakž takž pohodlně natáhnout.

Vajíčko se smažilo, Adéla se snažila. Přidala špetku soli, pepře a trochu majoránky a celá místnost se rozzářila útulnou vůní. Kuchyň byla stále růžová, spokojená, tak jako její majitelka.

Hotovo.

Adéla vyndala svou oblou ručkou hranatý talíř, přendala na něj volské voko a odnesla jej na stůl. Tam již bylo připraveno prostírání, jež bylo z jedné strany žluté, z druhé červené a z třetí modré. Bylo prostřeno žlutou stranou nahoru, Adéla jej tedy musela dvakrát otočit, aby snídala na modrém.

Skleněný stůl vkusně doplňovala rozesmátá slunečnice.

Dívka ještě poděkovala pánvičce za good job, poprosila houbičku na nádobí, aby ji umyla, a zasedla ke stolu.

Volské voko na ni přátelsky zamrkalo a Adéla do něj zapíchla nůž.

XIII

Nebe mělo rozdvojenou osobnost. Bylo modré a černé. Při pohledu na východ se zdál být roztomilý den plný slunce, květů a motýlů, fotografii pohledu západním směrem bychom mohli nazvat "Pod zhasnutým svícnem".

Šklebící se černý mrak se pomalu sunul směrem k východu.

V okamžiku, kdy kuchyň zšedla a Adéla zpozorovala, že její umělá tančící sedmikráska na solární pohon dočasně zvadla, se z mraku uvolnila černá kapka a zamířila k zemi. Ještě se ani neroztříštila o stříšku (jazykolam) nad vstupními dveřmi a už se uvolnila další.

Za chvíli už kapky na střeše vytvářely rytmický základ pro šílený valčík, čehož využily dvě mouchy a zvesela si trsly. Byl to jakýsi 3D valčík, který spočíval v tom, že ke standardním krokům se navíc vždy na třetí dobu přidal pohyb nahoru či dolů.

Jak tak zvesela tančily, nevšimly si rozpálené žárovky visící ze stropu, a jedna z nich se o ni uškvařila. Byla to taková rychlost, že si toho ani nevšimla a tudíž nijak netrpěla; mnohem víc to mrzelo tu druhou mouchu, protože ta mrtvá jí dlužila peníze, které si od ní kdysi půjčila na dárek pro bratra. Toužil po nové židli do předsíně.

Byla bouřka. Hromy ohlušovaly, blesky oslňovaly.

Adéla hleděla skrz zavřené okno a sledovala to boží dopuštění. Vlastně nic moc neviděla. Byla skoro tma, nikde nikdo. Jako nějaká mezihra mezi kapitolami jednoho dne. Pouze když blesk rozzářil oblohu, spatřila dívka vedlejší dům, nedaleký kopec s rozhlednou či kapli Panny Marie. V jednom ze záblesků uviděla zmateného jelena hledajícího přístřeší, o chvíli později ještě zmatenější laň hledající jelena.

Kuchyň zhasla.

Oblohu rozzářil ohromný blesk. Ještě než se stačila ozvat rána a všechny její ozvěny, někdo zabušil na dveře. Adéla sebou trhla. Bouřku znala, sama o sobě jí vlastně přišla docela hezká, ale bušení na dveře do její audio složky nepatřilo.

Ztuhla.

Ozvalo se druhé zabušení. Druhé škubnutí. A uvolnění.

"Moment!" křikla Adéla a šla ke dveřím. Měla v očích trochu hrůzy, za bouřky ji vyděsilo i světlo z vlastních zornic. Chtěla otevřít, ale dostala strach.

Vyvrtala vrtačkou do dveří malou dírku, aby se podívala, koho osud přivedl.

Nespatřila nikoho, jen pavouk záchranář se pomalu spouštěl z poblikávající lampy. Pak se zablesklo, lampa zhasla a Adéla hleděla do tmy.

Po chvíli otevřela dveře a po nepatrném záchvěvu se jí rozzářila tvář. Známý kabát, kalhoty i boty. Kapuce, skloněná hlava. Aleš.

Dvě vteřiny pauza, euforie.

Vrátil se, budou opět spolu. Čekají je překrásné dny plné slunce, lásky a štěstí.

Další blesk udeřil přímo do kříže na věži kaple.

Aleš se vzpřímil a Adéla bolestně zaúpěla.

Tam, kde bývala jeho tvář, pevné rty a neohrožené oči, nyní nebylo nic. V Alešově oblečení přišel Nikdo. Neviditelná a nenahmatatelná postava. Oblečení přišlo samo.

Adéla se zadívala tam, kde by byly oči a kabát i kalhoty zákonem gravitace spadly na zem.

K smrti vyděšená dívka zaběhla zpět do domu a na dveřích našla přibité Alešovo parte.

Ze stropu visel oběšený milenec.

XIV

Kartářka seděla u stolu a hrála šachy. Sice neměla soupeře, ale to jí nevadilo, neboť bylo jasné, že vyhraje. Posouvala střídavě černé a bílé figurky, občas jinak, než dovolují pravidla; rozhodčího taky neměla, takže jí to procházelo. Dokonce se jí jednou podařilo vyhodit krále na první tah, čímž si výrazně zvýšila sebevědomí.

Když už byla šachovnice skoro prázdná a zrovna se uprostřed mydlili dva pěšáci, vyletěl z krbu očouzený poštovní holub a měl velké štěstí, že kartářka zrovna netopila, protože jinak by shořel, i s dopisem, který přinesl. Kartářka si totiž nechala zazdít všechna okna; neměla ráda denní světlo, protože jí doma rozsvěcelo a zhasínalo dle nařízení přírody. O tom, jestli zrovna bude po tmě nebo bude mít prosvícený byt, chtěla rozhodovat sama. Nechala si proto nainstalovat špičkový světelný systém a její strop pokrývaly desítky světel, reflektorů, včetně barevných či pohyblivých, takže si uměle nevytvářela jenom světlo a tmu, ale i různé atmosféry a nálady.

Holoubek pošťák musel kvůli zazděným oknům do domu vniknout komínem. Předal kartářce psaní, inkasoval solidní dýško a zas zmizel v krbu.

Na obálce byl smuteční motiv a kartářka pocítila jemné pohlazení naděje. Vypadalo to slibně. Vytáhla Alešův úmrtní list a zhruba tři vteřiny zůstala stát s otevřenými ústy. Pak radostně zavřeštěla, rozjela skvělou světelnou šou a s hudbou vytočenou na maximum začala poskakovat po pokoji.

XV

Adéla vstoupila na pohyblivé schody a nechala se unášet tempem 0,55 metrů za sekundu až do světa podzemní dráhy. Bylo to pořádně hluboko a jízda se zdála býti nekonečnou.

Všudypřítomný hukot připomínal vzdálený vrtulník a vítr, který tvořily vlaky hrnoucí před sebou v tunelu plesnivý vzduch, tento pocit ještě dotvářel a zdokonaloval.

Dívka s mírným zakolísáním opustila schody a prošla kolem kontrolorů jízdenek, kteří zrovna mlátili krumpáčem do hlavy nějakého Středoafričana, neboť jel na první pohled na černo. Jízdenku měl, ale na tom jim příliš nezáleželo.

Po betonové klenbě stanice lezl hlavou dolů nahatý muž. Byl malý a ne moc starý. Po nástupišti se procházel velký pavouk a byl menší než ten malý muž.

Malého muže přemohl mikrospánek, spadl ze stropu, trefil se přímo na hlavu jednoho z revizorů a smrtelně jej zranil. Aby neumíral dlouho, malý muž ho z milosti krumpáčem rozsekal na sračky a vzniklou hmotu nalil coby hnojivo mezi koleje, kde si dopravní podnik zřídil záhonek. Na něm pěstoval nízkotučnou mrkev, kterou plánoval prodávat za plnotučné peníze v metru coby občerstvení.

Adéla stála na nástupišti a skrz modré dlaždičky, které ještě zbyly z obložení stanice, civěla kamsi do dáli. To, co jí vždy připadalo neuskutečnitelné, bylo najednou tak jednoduché.

Vítr foukající z tunelu sílil, stejně jako dunění kol.

Dívka ladně seskočila do kolejiště a přítomní ji odměnili uznalým potleskem. Pohodlně se uvelebila na kolejnici a čekala.

Ozvalo se silné zatroubení a plynule přešlo do slavnostní famfáry.

Adéla otevřela oči a spatřila Aleše. Klečel u ní a pomáhal jí na nohy. Setrvali v nekonečném objetí, pak si lehli vedle sebe a bezstarostně sledovali letadla letící hluboko pod nimi.